Buquoy

historie rodu:

Francouzský šlechtický rod z oblasti na pomezí Francie a Belgie, který se zpočátku psal de Longueval, podle rodového hradu v Pikardii. Jméno Buquoy převzal až v 16. století Maxmilian de Longueval (1537-81), podle nově zakoupených panství poblíž Arrasu. Roku 1580 byl Maxmilián povýšen do španělského hraběcího stavu.
Do Čech přišli Buquoyové až po Bílé Hoře. Jeden z nejvýznamnějších členů rodu, císařský generál Karl Bonaventura Buquoy (1571-1621), získal za své služby císaři bývalá panství pánů ze Švamberka – Nové Hrady, Rožmberk a Libějice v jižních Čechách. Karel Bonaventura byl také prvním držitelem řádu Zlatého rouna v rodě Buquoyů. Mezi další významné osobnosti rodu Buquoyů patří například místodržící v Henegavsku Karl Albert (1607-76) nebo nejvyšší zemský hofmistr Karl Kajetan Buquoy (1673-1750), který roku 1703 získal rakouský i český hraběcí stav.
Kromě Libějic (dnes Libějovic) zůstala obě sídla (Nové Hrady a Rožmberk) v majetku rodu až do roku 1945. Dnes žijí Buquoyové v Německu.

podoba erbu:

V červeném poli se nachází tři modrá břevna, která jsou posázena bílými (resp. stříbrnými) zvonečky (jedná se o kožešinu z popelavé veverky). Linie usazená v Čechách měla na prostředním břevnu nahoře ještě malý maltézský stříbrný křížek.
Štítonoši jsou dva stříbrní gryfové (zde s dvěma praporci) a dole francouzská devíza Dieu et mon roi (Bohu a mému králi). Nad štítem je hraběcí korunka.

literatura a doporučené internetové stránky:

Petr Mašek: Modrá krev, Praha 1999
Pavel Koblasa. Buquoyové. Stručné dějiny rodu, České Budějovice 2002
Jan Ivanega, Petr Šámal, Petra Trnková: Buquoyský Rožmberk. Vizuální kultura šlechtického sídla v období romantického historismu, Praha 2013
Michal Bečvář: Rottenhanové a Buquoyové na Červeném Hrádku, Oblastní muzeum v Chomutově 2014
Petra Trnková (ed.): Krajina – sídlo – obraz. Romantický řád Jiřího Jana Buquoye, Praha 2015