Liechtenstein

historie rodu:

Jeden z nejstarších a také nejbohatších rakouských šlechtických rodů, který se na počátku 18. století stal suverénní panovnickou dynastií díky zisku malého, ale samostatného panství Liechtensteinského. Počátky rodu se kladou již do 12. století. Na Moravu se Liechtensteinové dostali, když ve 14. století získali panství Mikulov, které však v 16. století ztratili. Význam rodu začal znovu stoupat až s počátkem 17. století, kdy bratři Karel, Gundakar a Maxmilian Liechtensteinovi konvertovali ke katolictví a vstoupili do císařských služeb. Bratři Karel a Maxmilián se stali prostřednictvím svých sňatků dědici rozsáhlého moravského majetku po rodu Černohorských z Boskovic (mimo jiné panství Černá Hora, Úsov nebo Bučovice). Karel byl za své zásluhy již roku 1608 povýšen do českého knížecího stavu (roku 1620 následoval říšský knížecí titul, roku 1623 i pro větev Gundakarovu) a roku 1613 získal Opavské vévodství. Roku 1621 byl jmenován českým místodržitelem. V složité pobělohorské době získal velmi výhodně řadu statků, konfiskovaných povstalé šlechtě (např. panství Kostelec nad Černými Lesy, Moravská Třebová, Zábřeh, roku 162 Krnovské vévodství a jiné), rovněž se velmi výrazně obohatil díky účasti ve finančním konsorciu, které ražbou znehodnocené mince rozvrátilo státní finance.
Jeho vnuk Johann Adam Andreas Liechtenstein (1656-1712) koupil říšská panství Schellenberg a Vaduz, ze kterých roku 1719 vzniklo suverénní knížectví Liechtenstein. Karel Josef Liechtenstein (1730-89) založil v 18. století sekondogeniturní rodovou linii, která vlastnila panství Moravský Krumlov a která vymřela na počátku 20. století. Primogenitura pokračovala potomky jeho staršího bratra Franze Josefa Liechtensteina (1726-81), jehož syn Johann Josef Liechtenstein (1760-1836) patřil k významným vojevůdcům doby napoleonských válek.
Většina mužských příslušníků rodu se realizovala zejména v armádě, v diplomacii či v hospodářství. Na počátku 20. století vlastnil rod Liechtensteinů v Čechách a na Moravě obrovské majetky, mj. např. Břeclav, Lednice, Valtice, Bučovice, Šternberk, Krnov, Úsov, Zábřeh, Velké Losiny, Plumlov nebo Moravskou Třebovou. O vše přišel po roce 1945. Od té doby žije většina členů rodu v Liechtensteinsku, Rakousku, Švýcarsku, ale také v Anglii nebo ve Švédsku.

podoba erbu:

V původním erbu nosili Liechtensteinové pouze zlato-červeně dělený štít, který užívali až do počátku 17. století. Během 17. století doznal erb několika úprav, ukončených roku 1709 podobou, která se později stala státním znakem Liechtensteinského knížectví. Znak má šest polí: v prvním pravém horním poli je korunovaná slezská černá orlice, ve druhém poli se zlato-černými pruhy je zelená routová koruna (Künring), třetí pole je znakem opavského knížectví – je červeno stříbrně polcené. V modré špici štítu dole je zlatý lovecký roh se zlatou šňůrou (knížectví krnovské). Páté pole vpravo dole je zlaté a v něm je harpyje (černá orlice s dívčí hlavou a korunou), provázená v rozích čtyřmi šestihrotými zlatými hvězdami (hrabství Východní Frísko). V srdečním štítku uprostřed je původní dělený erb Liechtensteinů.
Na erbu je položen knížecí klobouk a pod erbem deviza Liechtensteinů, KLAR UND FEST.

literatura a doporučené internetové stránky:

Petr Mašek: Modrá krev, Praha 1999
Jan Županič, František Stellner: Encyklopedie knížecích rodů zemí koruny české, Praha 2001
Gerald Schöpfer: Klar und Fest. Geschichte des Hauses Liechtenstein, Riegersburg 1996
Václav Horčička: Lichtenštejnové v Československu, Praha 2014
Christoph Merki-Josef Löffler: Lichtenštejnové v českých zemích od středověku do 20. století. Vaduz 2016
Václav Horčička, Jan Županič: Šlechta na křižovatce: Lichtenštejnové, Schwarzenbergové a Colloredo-Mannsfeldové v první polovině 20. století, Praha 2017
Historie rodu Liechtensteinů