Hrádek u Nechanic, velkostatek Sadová, velkostatek Jilemnice
Zámek Hrádek u Nechanic vznikl jako novostavba v polovině 19. století na velkostatku Sadová. Velkostatek Sadová měl dlouhou historii, která byla pevně spojená s úsilím a zájmy rodu hrabat Harrachů. Hraběcí rod Harrachů z Rohravy a Tannhausenu měl staletou tradici. Charakterizoval ji nejen jeho velice široký kulturní orbit ale i úspěšná činnost v rámci hospodářství, jehož akcentace se stávala garantem dalšího majetkového rozvoje tohoto rodu. Harrachové pocházeli z česko–rakouského pomezí na Kaplicku a vlastnili statky na území obou těchto historických a státních celků. Jejich vzestup začal v 16. století a byl výsledkem důsledné vazby na Habsburskou dynastii. V té době se stali příslušníky panského stavu a to jak v Čechách, tak v říši. Tato tradice pokračovala i v době třicetileté války, kdy byli Harrachové povýšení do hraběcího stavu. Sloužili v diplomacii, v armádě a i v církevní správě. V té době došlo k rozdělení rodu. Leonard Harrach založil rohravskou větev a Otto Bedřich českou, později jilemnickou větev. Jejich třetí bratr Arnošt Vojtěch Harrach se stal pražským arcibiskupem. Základy vlastnictví velikých majetkových komplexů v Čechách položil tedy Otto Bedřich a na jeho úsilí posléze navázal jeho syn Ferdinand Bonaventura Harrach. V rámci majetku Harrachů v Čechách se do poloviny 19. století postupně vyprofilovaly dva vlastnické komplexy. První, který byl v 17. a 18. století významnější, vznikal v Krkonoších a jeho centrem se stala Jilemnice. V době třicetileté války získal Otto Bedřich panství Horní Branná. Koupě panství Jilemnice následovala na počátku 18. století za Ferdinanda Bonaventury Harracha.[1] Druhá doména vznikala v blízkosti Hradce Králové. Její vznik začal v polovině 17. století ziskem statku Stěžery v Hradeckém kraji, který původně vlastnil původně rod Pravětických z Pravětic. Ti zde v 16. století postavili zámek. Posléze se však kompromitovali účastí ve stavovském povstání v letech 1618-1620, což mělo negativní vliv na jejich další majetkové postavení. V druhé polovině 18. století se statek Stěžery sestával ze sedmi vesnic.[2] Další majetky v této oblasti Harrachové pořizovali až s delším časovým odstupem. Šlo o statek Stračov (tehdy Bydžovský kraj) a především o panství Bílá Třemešná-Kunčice-Sadová v roce 1829 (také v Bydžovském kraji). Panství Sadová již bylo vcelku rozsáhlé a v druhé polovině 18. století se na něm nacházelo 19. obcí. V té době byl jeho vlastníkem hrabě Václav Arnošt Schafgotsch.
Ve druhé polovině 19. století Harrachové v Čechách získali ještě třetí majetkový komplex, který vznikal v jižních a jihozápadních Čechách. Jeho základ představovala původní panství Želeč – Planá (Táborský kraj) a dřívější panství Žinkovy-Petrovice- Měčín (Klatovský kraj). [3]
Až do první poloviny 19. století spočívalo těžiště majetku Harrachů v Čechách na severu Čech. To se změnilo se zakoupením panství Bílá Třemošná-Kunčice-Sadová, čímž získala význam i východočeská doména. Základní literatura zdůrazňuje v souvislosti s vývojem postavení Harrachů jejich důraz na hospodářství a v jeho rámci investice do podnikání, které směřovaly především do rozvoje severočeského panství Jilemnice-Horní Branná, kde vznikaly textilní, sklářské a další podniky. Rozšíření majetkové domény v tehdejším Bydžovském a Hradeckém kraji lze spojovat právě s těmito hospodářskými úspěchy. Do roku 1829 stál v čele harrachovského fideikomisu Jan Arnošt (1756-1829) a posléze Arnošt Kryštof (1757-1838). Ve sledovaném období řídil harrachovskou doménu syn Arnošta Kryštofa, František Arnošt 1799-1884 a následně jeho syn Jan Nepomuk František (1829-1909). Obě osobnosti měly pro vývoj harrachovského majetku mimořádný význam. V té době se jednak rozšiřovala harrachovská doména ve východních Čechách a jednak byly získány další velkostatky v jižních a západních Čechách. Průběžně docházelo k novému rozvoji hospodářských provozů. S osobností Františka Arnošta přímo souvisí vznik zámku Hrádku u Nechanic, který byl budován na přelomu obou polovin 19. století. Vznik této luxusní novostavby souvisel nejen s dotvořením této druhé domény Harrachů, která doposud odpovídající panské sídlo postrádala, ale i se zvýšením jejího významu v rámci celé soustavy domínia. Za první světové války a v době choulostivé pozemkové reformy stál v čele harrachovského majetku v Čechách hrabě Otto Harrach. [4]
Rozsah majetkových komplexů Harrachů se v druhé polovině 19. století průběžně měnil. Na Královehradecku byly do počátku osmdesátých let 19. století dokoupeny alodiální statky Dolní Přím (Nieder Přim) a Puchlovice (Puchlowitz) a posléze následovaly Libčany. V Případě Puchlovic se jednalo o někdejší feudální statek, který se původně skládal pouze z jedné vesnice, tj. Puchlovic. Alodiální velkostatek Dolní Přím se skládal z někdejších feudálních statků Přímu a Popovic. V druhé polovině 18. století je tvořily obce Dolní Přím, Popovice, Probluz, Rosnice, Bříza, Stěžírky a Charbuzice a jejich vlastníkem byla jezuitská kolej v Hradci Králové. Na konci 18. století byly v majetku náboženského fondu, po něm je získala rodina Sliveských a následně Riedlů. Harrachové je zakoupili v roce 1879. Alodiální velkostatek Libčany koupil Jan Nepomuk František Harrach v roce 1886. Původně, v 18. století, se jednalo o statek, který tvořilo sedm vesnic: Libčany, Želí, Hvozdnice, Urbanice, Praskačka, Sedlice a Krásnice. V 18. století patřil rodu Straků z Nedabylic a v první polovině 19. století až do svého prodeje strakovskému fondu.[5]
V druhé polovině 19. století se začal vytvářet i třetí majetkový komplex. Ten byl tvořen velkostatky Želeč-Planná nad Lužnicí a Žinkovy. Historie obou těchto majetků byla spojená s rodem Lobkowiczů. Želeč (Zelč, Seltsch) patřil Lobkowiczům dlouhodobě a v první polovině 19. století se stal základem majetku zakladatele budoucí Křimické linie tohoto rodu Jana Nepomuka Karla. Panství Žinkovy-Petrovice-Měčín získal Jan Nepomuk Karel z Lobkowicz na základě pozoruhodného dědictví po hrabatech z Vrtby. Obě panství respektive posléze velkostatky dostaly jeho dcery. Alodiální velkostatek Želeč Harrachové drželi již na počátku osmdesátých let 19. století a Žinkovy následovaly posléze.[6]
Majetková doména Harrachů na Královéhradecku a Novobydžovsku byla organizována tak, že se sice rozlišovaly jednotlivé majetky, ty však tvořily principiálně jednotný celek, který měl i ústřední správu. Schematismy velkostatků současně naznačují, že se zařazení jednotlivých velkostatků průběžně měnilo. V roce 1880 se uvádí alodiální velkostatky Dolní Přím a Puchlovice a fideikomisní velkostatek Sadová-Stěžeř-Bílá Třemošná. J. Prochazka jmenuje k roku 1891 pochopitelně vedle velkostatku Sadová i velkostatek Dolní-Přím-Popovice a alodiální Libčany, které Harrachové pořídili v osmdesátých letech. Neuvádí však Puchlovice, přičemž dvůr Puchlovice byl v té době zařazen k zemědělským dvorům velkostatku Sadová. Tittelův schematismus z roku 1906 uvádí majetky Harrachů jako jeden komplex. Rozlišuje přitom pouze fideikomisní a alodiální vlastnictví.[7]
Rozsah a proměny Harrachovských velkostatků v druhé polovině 19. století v tomto regionu lze opět sledovat na přehledech zámeckých objektů, majorátních dvorů, lesních revírů, průmyslových provozů, patronátů a různých vedlejších ale přesto zajímavých zařízení. V případě alodiálních majetků se nejkratší dobu samostatně uvádí velkostatek Puchlovice. V roce 1880 měl rozlohu 108,18 ha polí, 17, 64 ha luk, 2,5 ha sadů a 1,16 ha pastvin, Dohromady s dalšími pozemky o malé výměře se jednalo o 134,8 ha. V Puchlovicích byl majorátní dvůr a palírna kořalky, které se provozovaly ve vlastní režii.
Rozloha velkostatku Dolní Přím-Popovice obnášela 227,6 ha polí, 55,62 ha luk, 5,24 ha zahrad, 12,75 ha pastvin a 302,33 ha lesů. Celková rozloha včetně dalších menších pozemků, dosáhla 613,57 ha. V Dolním Přímu se nacházel zámek, který sloužil ubikace pro úředníky a sídlo různých úřadu harrachovské domény v okolí Hradce Králové, což naznačuje její propojenost a jednotu řízení. Existence zámeckého objektu současně zvárazňuje dlouhodobě samostatný vývoj statku Dolní Přím v předcházejícím období. V Dolním Přímu se již dříve nacházela také tvrz. Na zámek ji přebudovala jezuitská kolej, neboť k řízení svého majetku potřebovala kvalitnější administrativní centrum. Zemědělská půda byla většinou přičleněna k majorátnímu dvoru Dolní Přím, který byl provozován ve vlastní režii. Celková výměra dosahovala 254 ha pozemku, většinou polí. Další zemědělská půda byla propachtována jednotlivě po parcelách. Lesy byly organizované do jednoho revíru a na velkostatku se nacházela i bažantnice.
Třetí alodiální majetek představovaly Libčany. Jejich rozloha byla velice malá. Šlo o 26,48 ha zemědělské půdy, 1,41 ha luk, 8,6 ha zahrad, 3,83 ha pastvin a především o 113,66 ha lesů. Celkem se jednalo o 158,84 ha pozemků. V Libčanech se nacházel zámek, který byl opět využíván jako ubikace personálu a sídlo správních orgánů harrachovské domény. V kostele v Libčanech se navíc uváděla hrobka někdejších vlastníků z rodu Straků z Nedabylic. Na Libčanech se ve sledované době neuvádí existence majorátního dvora; rozloha zemědělské půdy byla skutečně příliš malá.
Základem majetku Harrachů na Královéhradecku byl zcela jednoznačně fideikomisní velkostatek Sadová. Jednalo se o původní panství Bílá Třemešná-Kunčice-Sadová spojené se statky Stěžery a Stračov. V roce 1880 měl tento fideikomis celkovou rozlohu dosahující 5 936,5 ha. Z toho připadalo 2 734,27 ha na pole, 681,60 na louky, 38,8 ha na zahrady, 210,33 ha na pastviny a rybníky a 2 119,7 ha na lesy. Centrem panství Sadová a celého majetkového komplexu Harrachů v této oblasti se stal nový zámek Hrádek u Nechanic. Jedná se o romantizující stavbu opírající se o prvky anglické gotiky. Výstavba zámeckého komplexu začala ještě ve feudálním období v roce 1841 a byla dokončena v roce 1854. Projekt vypracoval britský architekt Lamb. Novostavba tohoto zámku byla z finančního hlediska jistě velice náročnou záležitostí; zámek ve své době představoval velice nákladnou novostavbou a jejím dokončením získal František Arnošt Harrach prvotřídní representativní sídlo. Jedním z podnětů pro zahájení tak náročného projektu představovala jistě již výše zmíněná skutečnost, že v rámci této domény reprezentativní objekt na takové úrovní chyběl. K zámku patřil park. Součástí velkostatku Sadová byly nicméně i další zámecké objekty, zámky Stěžery a Stračov. Oba objekty původně představovaly centra svébytných vlastnických celků, které Harrachové postupně získávali. V devadesátých letech se uvádělo, že postrádají park. V zámku Stěžery fungovala hospodyňská škola, zatímco Stračov sloužil jako ubikace pro personál a úředníky. Harrachové byli pohřbíváni do vlastní rodinné hrobky v Horní Branné, tj. na velkostatku Jilemnice.
Zemědělská půda velkostatků se dělila mezi jednotlivé majorátní dvory, které byly spojené do hospodářských celků (Wirthschaftteil). Na počátku osmdesátých let tvořily první celek majorátní dvory Sadová, Mžany, Dohalice (352,62 ha), druhý majorátní dvory Mokrovousy a Johanův dvůr (394,6 ha), třetí Stračov a Čeňov (282,14 ha), čtvrtý Petrovice a Lodín (407,95 ha), pátý Kunčice a Stejskal, šestý celek majorátní dvůr Staré Nechanice, sedmý majorátní dvůr Bohárna, osmý majorátní dvůr Trnava (276,44 ha) a devátý majorátní dvůr Stežery (267, 4 ha). Tyto dvory respektive komplexy byly obhospodařovány ve vlastní režii, pouze majorátní dvůr Zvíkov se propachtovával. Jeho nájemcem byla ve sledované době Paulina Tylová. Do počátku devadesátých let se tento systém změnil tak, že pátý celek/sekci vytvářely majorátní dvory Kunčice a Staré Nechanice (424,89 ha) a šestý dvory Bohárna, Zvíkov a Puchlovice (400,23 ha). Zvíkov se tedy již neuvádí jako pronajatý a do šestého celku se zahrnují Puchlovice, které původně představovaly dvůr v rámci samostatně uváděného alodiálního majetku. Okolo osmi set hektarů bylo propachtováno po parcelách. V roce 1906 se uvádí jako devátá sekce dvůr Dolní Přím (262,66 ha). I zde se jedná o dvůr na stejnojmenném alodiálním velkostatku, který byl dříve vedený samostatně. Všechny dvory byly vedené ve vlastní režii. Pouze 809 ha se propachtovávalo po parcelách. [8]
Lesní plochy byly rozděleny do osmy revírů, které uvádí jak schematismus z počátku osmdesátých let 19. století, tak Prochazkův schematismus z roku 1891. Šlo o lesní revíry Radostov, Zvíkov, Stejskal, Nechanice, Petrovice, Stračov, Sadová, Bílá Třemešná. U zámku Hrádek u Nechanic se nacházela obora (Thiergarten), která byla vedena jako další, tj. devátý, revír. V Tittelově schematismu z roku 1880 se nazývala Kunčice a ve schematismu Prochazky jednoduše Obora. Měla 217 ha a podle údajů se v ní chovalo 12 kusů vysoké zvěře a 67 daňků. Bažantnice se nacházely v Radostově, u dvora/revíru Stejskal, a u Sadové.
Třetí zásadní součást velkostatku představovaly průmyslové provozy, hlavně v rámci potravinářského a dřevozpracujícího průmyslu. Významný provoz představoval cukrovar v Sadové uváděný ve schematismech od počátku osmdesátých let do roku 1906. Významné místo zastávaly pivovary. Pivovar v Sadové je jmenován v roce 1881 jako Brauhaus ,v roce 1906 se označuje jako strojní pivovar. Druhý pivovar fungoval ve Stěžerách. V devadesátých letech a i v roce 1901 si ho pronajímal Bohuslav Wett, ale k roku 1906 byl znovu provozován ve vlastní režii. Mlýny se uvádí v devadesátých letech v Kunčicích a Stěžerách a v roce 1906 i v Sadové. U tohoto mlýna byla zřízena pekárna. V roce 1906 se uvádí navíc sýrárny v Bohárně, Petrovicích a Přímu a mlékárny v Kunčicích, Mokrovousech, Stračově a Stěžerách. Součástí těchto provozů byly také výrobny másla. Stavební průmysl zahrnoval pouze cihelnu v Sadové (jednalo se o cihelnu „Kruhovku“, tj. s kruhovou pecí -Ringofenziegelei) a pilu v Kunčicích. V roce 1906 se pila v Kunčicích uvádí spolu s tamním mlýnem a snad tedy měla pouze vodní pohon. Všechny uvedené výrobny byly v roce 1906 provozovány ve vlastní režii. V tomto roce se také objevuje větší množství relativně malých potravinářských výrobních jednotek.[9]
Rozsah majetku Harrachů ve východních Čechách dokresluje výčet patronátů. Tittelův schematismus z roku 1906 jmenuje patronáty k následujícím kostelům: v Dohaličkách, v Hrádku, v Libčanech, v Nechanicích, v Petrovicích, v Probluzi, ve Stěžerách a v Suché. Stejný výčet uvádí schematismus Lustiga a Světničky.[10]
Majetkový komplex Harrachů v Krkonoších tvořil fideikomisní velkostatek Jilemnice (Starkenbach). Schematismus I. Tittela z roku 1881 ještě vedle Jilemnice uvádí i ostatní dřívější feudální majetky, které představovaly panství Horní Branná a statek Žďár (vesnice Žďár se nachází u Studence). Prochazkův schematismus však již uvádí tento velkostatek pouze jako Jilemnici. Majetek byl spravován jednotně. Jeho vývoj dlouhodobě ovlivňovaly klimatické podmínky, které jej současně odlišovaly od majetkového komplexu na Královéhradecku. Příčinou byla malá výkonnost zemědělství, kterou musel dlouhodobě nahrazovat vzrůst sekundárního hospodářského sektoru a lesnictví. Sklářský a textilní průmysl vzkvétal především v protoindustriálním období, což byla i doba největšího rozmachu této harrachovské domény. S tím souvisel vznik a rozvoj řady sídel a lokalit v Krkonoších, která ještě např. Tereziánský katastr neuvádí. Po roce 1850 se stal ekonomickou páteří jilemnického velkostatku především rozvoj lesnictví a dřevozpracujícího průmyslu. [11]
Velkostatek Jilemnice postupně nabyl rozlohu 14 254,42 hektarů, která se skládala z 647,45 ha polí, 474,27 ha luk, 2 047,23 ha pastvin a 10 738 ha lesů. Tvarem připomínal trojúhelník. Jeho dva severní vrcholy představovaly obce Nový Svět (Neuwelt) s Harrachovem (Harrachsdorf), druhý hora Sněžka a třetí, jižní, okolí obce Žďár. Jako zámecký komplex se ve sledovaných schematismech uvádí pouze zámek v Jilemnici. Jeho příslušenství doplňoval sad. Schematismy nevěnují pozornost zámku v Horní Branné a zdejší areál jmenují pouze jako byty pro úředníky a sídlo správy. Přesto se do tohoto objektu v druhé polovině 19. století investovalo, přičemž investice získávaly podobu památkových úprav. V Horní Branné byla navíc zřízena hrobka Harrachů. Její výstavba probíhala od roku 1840, vysvěcena byla v roce 1870 a v roce 1875 do ní byly přeneseny ostatky rodinných příslušníků. K roku 1906 se uvádí i letohrádek v Novém Světě. [12]
Zemědělská půda byla rozdělena mezi majorátní dvory Branná (dnes obec Horní Branná), Jilemnice, Javorek a Hrabačov, které byly propachtovány po parcelách. Rozhodující ekonomický význam mělo vlastnictví lesů. V roce 1880 byly rozděleny do dvanácti následujících revírů: Branná (452 ha), Kruh (538 ha), Žďár (122 ha), Hrabačov (359 ha), Benecko (830 ha), Janova Hora (Johannsberg, 711 ha), Vítkovice (1 609 ha), Rezek (1 131 ha), Studenov nad Rokytnicí nad Jizerou, (Kaltenberg, 2 217 ha), Krausouvy Boudy (Krausebauden, tehdy místní a katastrální obec u dnešní Labské, rozloha revíru v jejím okolí činila 1 990 ha) Harrachov (Harrachdorf, 927 ha) a Nový Svět (Neuwelt, 1 623 ha). V devadesátých letech se uvádí 13 revírů. Z původních revírů ubyly Krausovy boudy, ale přibyly revíry Bedřichov (Friedrichsthal-Bedřichov byl částí katastrální obce Krausovy Boudy, rozloha revíru obnášela 1 302 ha) a Rýžoviště (Seifenbach-Rýžoviště bylo částí Harrachova, 1 162 ha).
Významnou složku velkostatku Jilemnice představovaly průmyslové podniky, které vykazovaly dvě hlavní vývojové linie. K první patřily provozy spojené s potravinářským průmyslem a textilní výrobou a ke druhé dřevozpracující průmysl a stavebniny. Zatímco potravinářské podniky byly propachtovány, dřevozpracující průmysl se provozoval ve vlastní režii. Dřevozpracující průmysl zastupovaly pily (Brettsäge) ve Štěpanicích, v Janově údolí (Johannesthal-Janovo údolí bylo místní částí Harrachova) a v Bedřichově (Friedrichsthal). Ve Štěpanicích se nacházela také výrobna beden (Kistenfabrik) a výrobna šindelů. Šindelárna se nacházela i v Rýžovišti, Bedřichově a Janově údolí. Všechny pily byly provozovány ve vlastní režii. To samé platilo o cihelně v Javorku a vápence v Nové vsi (Neudorf). Naopak vápenka ve Štěpanicích se pronajímala. V roce 1880 byl jejím nájemcem Alois Havlíček. Spotřební zboží produkovala sklárna v Novém Světě, která byla také provozována ve vlastní režii. V rámci potravinářského průmyslu jsou uváděny propachtované pivovary v Jilemnici (nájemce V. Beneš), v Rokytnici nad Jizerou (Rochlitz) a v Branné. Pronajatý byl i mlýn v Branné (J. Horek) a v Martinicích (A. Havlíček). Ve sledované době se již neuvádí textilní výroba. Její relikty naznačují pouze bělidla. Bělidlo v Hrabačově si pronajímal J. Gassner.
V devadesátých letech se navíc uvádí i pila v Harrachově, podobně jako výrobna beden v Janově údolí. Při pile ve Štěpanicích a v Janově údolí se navíc zřídil provoz na výrobu hoblovaného dřeva. U sklárny v Novém Světě se uvádí brusírna skla, provoz na malování skla, stejně tak jako škola vyučující malbu na sklo.[13]
Rozsah velkostatku Jilemnice respektive někdejšího panství Jilemnice-Horní Branná naznačují opět patronáty. V roce 1880 se jednalo se o farnosti a kostely v Horní Branné, v Dolní Branné, Jablonci nad Jizerou, Poniklé, Rokytnici nad Jizerou, v Roztokách, Jilemnici a Štěpanicích. Schematismus ze třicátých let 20. století uvádí Jilemnici, Horní a Dolní Brannou, Roztoky, Horní Štěpanice a kapli v Novém Světě.
Obou harrachovských domén se zásadním způsobem dotkla pozemková reforma. V případě velkostatku Sadová jí bylo podrobeno 6 545 ha. Z toho se 2 963 ha rozparcelovalo, na 877 hektarech byly zřízeny zbytkové statky a 151 ha zůstávalo na počátku 30. let 20. století v záboru. Ze záboru se naopak propustilo 2 554 ha. Vlastníkům zůstaly pouze dvory Dolní Přím (120 ha) a Sadová (72 ha) a samozřejmě lesní komplexy, o které nebyl takový zájem. Z bývalého majorátního dvora Sadová zbylo ovšem pouze torzo a na jeho původních pozemcích byl zřízen také zbytkový velkostatek. V Sadové se udržovala i podstatná část zbývajících průmyslových provozů. Jednalo se o pivovar se sladovnou a cihelnu. Schematismus R. Lustiga a F. Světničky již ovšem neuvádí cukrovar. V činnosti zůstala i pila v Kunčicích a sýrárna v Dolním Přímu, jejíž provoz souvisel s produkcí druhého dvora. Z větší části původních majorátních dvorů byly zřízeny zbytkové statky. Jednalo se o Boharyni (48 ha, nový vlastník: V. Kadeřávek), Puchlovice (31 ha, F. Peřina), Zvíkov (44 ha, J. a M., Jakš), Nechanice (86 ha, B. a M., Merkl), Kunčice (58 ha, I. a A., Bettlach), Stejskal (31 ha), Janov I., 61 ha, I. a V., Moravec), Janov II., (41 ha, I. a A. Petrásek), Petrovice (72 ha, Fr. a M. Zima), Sadová II. (96 ha, rolnický cukrovar v Předměřicích), Čeňov (42 ha, V. John), Stěžery (140 ha, rolnický cukrovar v Syrovátce), Trnava (127 ha, V. Černík). Bývalé majorátní dvory Mokrovousy, Lodín, Stračov a Mžany byly zcela rozparcelovány.[14]
Doména Harrachů na Královéhradecku vznikla ve srovnání komplexem Jilemnice-Horní Branná až v druhém pořadí a klíčový byl nákup panství Bílá Třemešná-Kunčice-Sadová v první polovině 19. století. Tomu odpovídal i vznik zámku Hrádek u Nechanic, jehož výstavba následovala pouze s krátkým časovým odstupem. Vztah Harrachů k jejich majetkům v Čechám, tj. v druhé polovině 18. století a v první polovině 19. století, je v základní literatuře hodnocen velice pozitivně, z hospodářského hlediska jako velmi zodpovědný. V rámci vývoje domény Sadová je ve sledované době charakteristické, že se komplexy zemědělské půdy sdružovaly do větších hospodářských celků, které ve více případech zahrnovaly několik majorátních dvorů. Současně je patrné, že většina průmyslových podniků byla provozována ve vlastní režii. Jednoznačně dominovala potravinářská výroba, která byla spojená se zemědělskou produkcí jednotlivých majorátních dvorů. Schematismus I. Tittela z roku 1906 uvedl relativně veliký počet drobných provozů. To může naznačovat trend intezifikace zemědělské výroby ve spojení s industrializací potravinářské výroby. Naopak relativně skromný je počet ostatních průmyslových provozů. Význam velkostatku Sadová v druhé polovině 19. století naznačuje vedle stavby luxusního zámku Hrádku u Nechanic i důsledně udržovaná soustava aristokratické infrastruktury, která byla pevně spojená s životním stylem vyšších společenských vrstev. Na velkostatku Sadová se nacházela obora, bažantnice a park.
Odlišný vývoj měl velkostatek Jilemnice, který jednoznačně ovlivňovalo jeho horské klima. Ve sledovaném období se již rezignovalo na zemědělskou výrobu, čemuž odpovídal i okrajový rozvoj potravinářství; jednotlivé provozy se propachtovávaly. Klíčovou roli hrálo lesnictví a na ně navazující dřevozpracující průmysl. Všechny pily byly řízeny ve vlastní režii a byly k nim přidružené další navazující provozy. V portfoliu průmyslových podniků však již nefigurují textilní provozy. Určitý význam si naopak podrželo sklářství a výroba stavebnin. Z posouzení základní literatury a schematismů je zřejmé, že tento velkostatek zažil největší rozkvět v předcházejícím období, což naznačuje i rozvoj jednotlivých oblastí v Krkonoších. Tím ovšem nemá být řečeno, že lesní komplexy a dřevozpracující průmysl by byly nevýkonné.
Velkostatky Harrachů velice těžce postihla pozemková reforma. V případě Sadové byla rozloha půdy, která se přidělovala drobným zemědělcům, respektive na ní vznikaly zbytkové statky, velice rozlehlá, což znovu potvrzuje akcentaci zemědělství nad lesním hospodářstvím. O to byly dopady pozemkové reformy větší. V tomto ohledu je zajímavé srovnání s druhým komplexem, který představoval velkostatek Jilemnice. Zde převažovaly lesy, takže z 13 814 ha půdy, která šla do záboru, bylo rozparcelováno pouze 1 043,56 ha a byl zde zřízen pouze jeden zbytkový statek o rozloze 60 ha. Ze záboru bylo propuštěno ovšem pouze 5 747 ha půdy, neboť 6 712 ha se postátnilo. Z třetí majetkové oblasti v jižních a jihozápadních Čechách zbyl do pozemkové reformy pouze velkostatek Želeč-Planá nad Lužnicí. Žinkovy prodal Jan Nepomuk František Harrach v roce 1897. Pak vystřídaly více majitelů. Nejprve to byl rytíř Karl Wessely, posléze Jeroným Colloredo-Mannsfeld a během první světové války je koupil ředitel škodových závodů baron Karel Škoda.[15]
[1]Jak panství Jilemnice, tak Horní Branná se nacházely v 18. století v tehdejším Bydžovském kraji. V 16. století patřila Horní Branná Valdštejnům, kteří zde postavili zámek. Před třicetiletou válkou ji získal Václav Záruba z Hustířan, který o ni přišel v důsledku své účasti ve stavovském povstání. Pak ji držel Albrecht z Valdštejna, který ji udělil jako léno Ottovi Bedřichovi z Harrachu. Až po konfiskaci Valdštejnova majetku ji Otto Bedřich získal do přímého držení. Jilemnice patřila podobně jako Horní Branná v 15. století ke hradu Štěpanice, který opět patřil Valdštejnům. Ze správních důvodů zde byla postavena tvrz, která se stala předchůdcem pozdějšího zámku. Centrum panství se v 16. století přesunulo do Jilemnice. Na počátku 17. století drželi Jilemnici Křinečtí z Ronova. Dcery Albrechta Křineckého ji prodaly Albrechtovi z Valdštejna. Albrecht z Valdštejna ovšem nedostál povinnostem kupujícího, takže ji Křinecké prodaly znovu a dalším vlastníkem se stal šlechtický rod Harantů z Polžic a Bezdružic. Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Východní Čechy, Praha 1989, str. 185.
[2]Ke statku Stěžery: Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Východní Čechy, Praha 1989, str. 467.
[3]V druhé polovině 18. století se panství Bílá Třemešná-Kunčice-Sadová skládalo z obcí Bílá Třemešná, Dolní Nemojov, Doubravice, Sadová, Světice, Klenice, Dub, Dohalice, Třesovice, Sobětuš, Kunčice, Lubno, Hrádek, Nechanice, Staré Nechanice, Lodín, Suchá, Zvíkov, Trnava. Statek Stračov se skládal z obcí Stračovská Lhota a Stračov a jeho vlastníkem v té době byl hrabě Jan Antonín Breda. Statek Stěžery, první majetek Harrachů v okolí Hradce Králové, se ve stejné době skládal z obcí: Stěžery, Hřibsko, Těchlovice, Radostov, Boharyně, Homyle, Radíkovice. Katastr Tereziánský, Svazek 1, Rustikál, Praha 1964, str. 156, 182, 183, 276.
[4]Jan Nepomuk František získal majetky v Čechách. Majetky na Moravě získal jeho bratr Alfréd Karel (1831-1914). Hrabě Jan Nepomuk František Harrach byl úspěšný politik, který se prosazoval i v rámci masovější politiky. V osmdesátých letech 19. století držel např. říšský poslanecký mandát za venkovské obce ve volebním okrese Vrchlabí. Činný byl i v samosprávě a charakteristické bylo jeho pročeské stanovisko. LIŠKOVÁ, M., Slovník představitelů zemské samosprávy v Čechách v letech 1861-1913, Praha 1994, str. 89.
[5]K základnímu vývoji statku Dolní Přím a Libčany: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Východní Čechy, Praha 1989, str. 94-95, 262.
[6]Ke křimickým Lobkowiczům např.: MAŠEK,P., Modrá krev, Minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích, Praha 1999, 2003, str. 192. K rozloze jednotlivých statků a panství v 18. století opět edice tereziánského katastru: Katastr Tereziánský, Svazek 1, Rustikál, Praha 1964, str.179, 269,
[7]Tj. PROCHAZKA,J., Schematismus der Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen, Prag 1891, str. 213-215. TITTEL,I., Statistik und Beamten Schematismus des Grossgrundbesitses om Königreiche Böhmen verfasst von I. Tittel, Prag 1881, str. 75,76. TITTEL, I., Schematismus und Statistik des Grossgrundbesitzes und grössserer Rustikalgüter im Königreiche Böhmen, Prag 1906, str. 185, 186.
[8]Tyto údaje uvádí jednotlivé schematismy velkostatků, které byly citovány výše.
[9]Pouze na základě uvedených schematismu je těžké říct, zda-li všechny malé provozy vznikaly nově, tj. jestli je možné je dát do souvislosti s případným hospodářským rozvojem velkostatku, nebo jestli starší schematismy pouze neuváděly.
[10]LUSTIG, R, SVĚTNIČKA, F., Schematismus velkostatků v Čechách, Praha 1933, str.334-335.
[11]Tereziánský katastr uvádí jako název panství v druhé polovině 18. století Jilemnice-Horní Branná-Žďár-Ždírec, přičemž rozeznává jeho části, tj. panství Jilemnice a panství Horní Branná a statky Žďár a Ždírec. Ve výčtu obcí se některá místa objevují dvakrát. Jilemnice se např. nejdřív jmenuje jako součást panství Jilemnice a podruhé jako součást panství Horní Branná. K panství Jilemnice náležely obce Jilemnice, Hrabačov, Martinice, Roztoky, Karlov, Kruh, Svojek, Kundratice, Mříčná, Horní sytový-Víchová nad Jizerou, Roprachtice, Jestřebí v Krkonoších, Jablonec nad Jizerou, Bratrouchov, Rokytnice nad Jizerou-Rýžoviště, Františkov-Dolní Dušnice a Moravčice. K panství Horní Branná náležely obce Jilemnice, Jilem, Roztoky, Víchová nad Jizerou, Poniklá, Křížlice-Roudnice, Vítkovice, Horní a Dolní Štěpanice, Víchovská Lhota, Mrklov, Žalý, Valteřice, Horní Branná, Dolní Branná, Klášterecká Lhota a Herlíkovice. Statky Žďár a Ždírec se skládaly z těchto stejnojmenných obcí. Katastr Tereziánský, Svazek 1, Rustikál, Praha 1964, str. 167-169.
[12]Schematismus I. Tittela z roku 1906 uvádí jako příslušenství zámeckého areálu v Jilemnici zahradu. Tentýž schematismus jmenuje i letohrádek v Novém Světě.
[13]Tj. K vývoji v devadesátých letech opět J. Prochazka: PROCHAZKA,J., Schematismus der Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen, Prag 1891, str. 217.
[14]LUSTIG, R., SVĚTNIČKA, F., Schematismus velkostatků v Čechách, Praha 1933, str. 334-335.
[15]K pozemkové reformě na Jilemnici opět schemtismus Lustiga a Světničky: LUSTIG, R, SVĚTNIČKA, F., Schematismus velkostatků v Čechách, Praha 1933, str.334-335. K prodeji Žinkov: JANÁČEK, F., Největší zbrojovka monarchie, Praha 1990, str. 284.