Berchtold Leopold

Leopold (II.) Berchtold patří díky své strmé kariéře v posledních letech habsburské monarchie k nejznámějším, ale také nejvíce kontroverzním osobnostem rodu Berchtoldů. Po studiu práv a politických věd ve Vídni zahájil kariéru na několika nižších postech ve státní správě, mimo jiné na okresním hejtmanství v Hodoníně a na moravském místodržitelství v Brně. Díky svému vzdělání, kultivovanosti a znalosti jazyků nastoupil v roce 1893 na ministerstvo zahraničí ve Vídni, odkud záhy postoupil na místo legačního sekretáře rakousko–uherského velvyslanectví v Paříži (1894–1898) a poté na velvyslanectví do Londýna (1898-1902). Roku 1903 se stal radou na velvyslanectví v Petrohradě, kde se poprvé setkal s tehdejším ambasadorem a pozdějším ministrem zahraničních věcí, baronem Aloisem Lexou von Aerenthal. Stoupající kariéru přerušil Berchtold v roce 1905 odchodem z diplomatických služeb, neboť se chtěl věnovat správě rodového majetku. Už o rok později se ale nechal přesvědčit k převzetí postu rakousko–uherského velvyslance v Rusku, kde setrval až do roku 1911. Z této diplomatické pozice zorganizoval 15. a 16. září 1908 proslulou buchlovickou schůzku, kde ministr zahraničí Aerenthal spolu s ruským ministrem zahraničí hrabětem Izvolským vyjednali sféru vlivu obou mocností na Balkáně, což o necelý měsíc později vedlo k rakouské anexi Bosny a Hercegoviny. Překvapivý triumf rakouské diplomacie však vyvolal protirakouské nálady v ruské společnosti a nebezpečnou radikalizaci Srbska. Na žádost umírajícího barona Aerenthala a po osobní intervenci císaře Františka Josefa I. přijal hrabě Berchtold v roce 1912 místo ministra zahraničních věcí rakouské monarchie. Jako dík za přijatou funkci mu císař udělil prestižní řád Zlatého rouna. Politický kurz Berchtoldova ministerstva pokračoval v poměrně agresivní balkánské politice, kde mělo Rakousko získat rozhodující velmocenské postavení. Spojenectví s Bulharskem a Tureckem zvýšilo napětí v celé oblasti. Po dvou letech vyhrocené mezinárodní situace byl v důsledku sarajevského atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este nucen Berchtold vyhlásit Srbsku ponižující ultimátum, po jehož odmítnutí vypukla I. světová válka. Nepříliš průbojný ministr, vmanévrovaný do ultimáta rakouskými militaristickými kruhy, ze své funkce rok na to odstoupil a působil jako nejvyšší hofmistr následníka trůnu arcivévody Karla, po jehož nástupu na trůn přešel do funkce nejvyššího komořího. Po vzniku Československé republiky byl hrabě Berchtold jako nežádoucí osoba vyhoštěn a navzdory četným návštěvám Buchlovic žil až do konce života převážně na zámku Peresznye v Maďarsku. Kromě diplomatické činnosti byl nadšeným historikem - v roce 1893 vydal dosud nejpodrobnější dějiny hradu Buchlova (Vergangenheit und Gegenwart der Herrburg Buchlau im mährischen Marsgebirge). Byl také iniciátorem posledních, neobarokních úprav buchlovického zámku a zahrady. Leopold Berchtold zemřel uprostřed druhé světové války, roku 1942, ve věku 79 let.