Habsburg-Lothringen Ferdinand

Nejstarší syn císaře Františka I. a následník trůnu Ferdinand od dětství trpěl epileptickými záchvaty, díky čemuž byla zpočátku jeho výchova velmi zanedbávána. Rozhodně ale nebyl slabomyslný, jak byl často označován. Měl hudební nadání, hrál na klavír a trubku, zabýval se botanikou, zajímal se o vývoj techniky a hovořil pěti jazyky. Zároveň ale byl dost flegmatický a jeho četné zdravotní problémy ho často omezovaly. Roku 1830 byl Ferdinand v Bratislavě (tehdejším Prešpurku) korunován uherským králem. Roku 1835 se stal rakouským císařem a 7. září 1836 se nechal v Praze korunovat na českého krále. Patřil k oblíbeným panovníkům, přízvisko „Dobrotivý“ si získal pro své laskavé a příjemné chování. Sám však prakticky nevládl, protože jeho otec před smrtí vložil vládu do rukou kancléře Metternicha a státní rady, které předsedal císařův strýc arcivévoda Ludvík a jejímiž členy byli mimo jiné Klemens Metternich a František Antonín Kolowrat. Oba jmenovaní zaujímali rozdílná politická stanoviska a navzájem si blokovali jakákoli vážnější politická rozhodnutí. Na sklonku revolučního roku 1848 Ferdinanda rodina přiměla k abdikaci ve prospěch synovce Františka Josefa. Po abdikaci se Ferdinand s manželkou uchýlil do Čech. V zimě sídlil na Pražském hradě a v létě pobýval na zámcích Ploskovice a Zákupy, které byly pro jeho potřeby nákladně rekonstruovány. Po jeho smrti připadl veškerý jeho majetek synovci a císaři Františku Josefovi.