Lexa von Aehrenthal Alois

Alois Lexa von Aehrenthal je bezesporu nejvýznamnější osobností rodu. Studoval práva v Bonnu a pak v Praze. Poté vstoupil do diplomatických služeb, kde během let vystoupal po hodnostním žebříčku na nejvyšší příčky. Nejprve působil jako atašé na rakousko-uherském velvyslanectví v Paříži, poté v letech 1878-1883 pracoval na velvyslanectví v Petrohradě. V letech 1883-1888 působil na ministerstvu zahraničí ve Vídni, které tehdy vedl moravský šlechtic hrabě Gustav Kalnoky. Roku 1888 se Lexa z Aehrenthalu v hodnosti legačního rady vrátil na velvyslanectví v Petrohradě. Roku 1895 byl jmenován vyslancem v Bukurešti. Poté roku 1899 nastoupil na jemu již dobře známou ambasádu v Petrohradě jako velvyslanec a v Rusku zůstal až do roku 1906, kdy byl jmenován ministrem zahraničí. V této pozici se snažil z Rakousko-Uherska učinit velmoc, která by byla méně závislá na Německu, a proto také hledal spojence v různých zemích, včetně Ruska. Urovnával politické napětí v Itálii a roku 1907 měl být dokonce kandidátem na Nobelovu cenu míru. Jeho autoritativní sklony vedly v některých situacích k rychlým úspěchům v mezinárodní politice, ale zároveň v sobě nesly riziko diplomatických roztržek, což dokazuje jeho největší diplomatický úspěch (který se později ukázal být spíš tragédií) - připojení Bosny a Hercegoviny (Habsburská monarchie toto území fakticky ovládala už od Berlínského kongresu v roce 1878, ale území formálně stále patřilo turecké říši). Baron Lexa se na moravském zámku Buchlov setkal s nepřipraveným ruským ministrem zahraničí Izvolským a vymohl si od něj příslib souhlasu s anexí. S ostatními velmocemi svou akci nekonzultoval vůbec. 7. října 1908 připojilo Rakousko-Uhersko Bosnu a Hercegovinu k svému území a postavilo ostatní evropské státy před hotovou věc. Mezinárodní situace se vyhrotila tak, že hrozilo rozpoutání války. Lexovi z Aehrenthalu se rázným postupem podařilo nebezpečí okamžitého konfliktu zažehnat a roku 1909 za své úspěchy získal hraběcí titul. Vztahy mezi evropskými velmocemi ale zůstaly vyhrocené. Přesto se snažil za každou cenu udržovat mír a měl proto velké spory s proválečně orientovaným šéfem generálního štábu, Franzem Conradem von Hotzendorfem. Roku 1911 se Lexovi povedlo zařídit Hotzendorfovo odvolání z funkce, ovšem po Lexově smrti se Hotzendorf na svůj post vrátil. Alois Lexa trpěl od roku 1910 vážnou chorobou (leukémií) a zemřel roku 1912, ve věku 57 let. Jeho nástupcem na postu ministra zahraničí se stal jeho přítel hrabě Leopold Berchtold.