Sándor von Szlavnicza Pauline

Paulina byla jedinou dcera Mořice Sándor de Szlavnicza a Leontiny Metternichové, dcery kancléře Metternicha z prvního manželství. Ve věku dvaceti let se provdala za svého strýce Richarda Metternicha, který byl o sedm let starší. Manžela doprovázela na jeho diplomatických misích. Nejdůležitější bylo období, kdy byl Richard velvyslancem v Paříži (1859-70). Manželé se stali blízkými přáteli francouzského císařského páru Napoleona III. a Eugenie a také nepřehlédnutelnými osobností v pařížské společnosti. Už v Paříži Paulina sledovala a určovala nejnovější módní trendy (císařovně Eugenii představila módního návrháře Charlese Frederika Wortha a tím odstartovala jeho kariéru). Po pádu císaře Napoleona III. se manželé vrátili do Vídně, kde hráli ve společnosti neméně podstatnou roli. Paulina se kromě podpory umělců, kterou se rovněž zabývala již ve Francii (podporovala zejména hudební skladatele a spisovatele, mimo jiné např. Richarda Wagnera, Bedřicha Smetanu, Alexandra Dumase, Franze Liszta nebo Prospera Meriméa, ale i mnohé další) soustředila i na četné charitativní projekty (známé je například její „květinové korzo“). Její vídeňský salón byl vyhlášeným společenským centrem nejen pro nejvyšší aristokratické vrstvy, ale také pro tzv. „druhou společnost,“ ke které patřili například finančníci Rothschildové nebo nejvýznamnější umělci. Zajímavé bylo její postavení vůči císařovně Alžbětě, jejíž povinnosti vlastně na sebe přebírala (právě ona byla vždy hvězdou plesů a společenských akcí, diktovala dámám, co a jak se bude nosit, podporovala umělce a vymýšlela nesčetné charitativní podniky). Kněžna pohlížela s lehkým opovržením na císařovninu uzavřenost a nespolečenský život, měla za to, že císařovna neplní svou roli, zatímco císařovna se vskrytu posmívala kněžně pro její posedlost módou a úspěchem ve společnosti. Po smrti císařovny Alžběty, stala se Paulina nekorunovanou královnou vídeňské aristokratické společnosti. Pauline Metternichová napsala dvě knihy vzpomínek, které vyšly po její smrti (kniha s titulem „Gesehenes, Geschehenes, Erlebtes“ se věnuje jejímu dětství, „Éclairs du passé“ životu v Paříži v letech 1859-70). Po smrti svého manžela roku 1895 musela opustit zámek Kynžvart, kde rodina sídlívala v letním období. Od té doby žila ve Vídni, kde zemřela roku 1921 ve věku 85 let, jako živoucí symbol dávno mrtvých epoch – francouzského císařství a habsburské monarchie.