Lichnowsky Karl Max

Karl Max Lichnovský studoval v Drážďanech. Hned po studiích vstoupil do diplomatických služeb a působil postupně mj. ve Stockholmu, Vídni nebo v Berlíně. Z titulu svého knížecího predikátu zasedal v pruské panské sněmovně. Patřil k předním německým diplomatům s úzkým vztahem na berlínský císařský dvůr. Roku 1904 vystoupil z německých diplomatických služeb, oženil se a věnoval se správě svých statků, které se snažil efektivněji řídit. V Chuchelné i jinde finančně vypomáhal s realizací nejrůznějších veřejných projektů. Uvažoval velmi pokrokově: roku 1905 si pořídil automobil a zámek v Hradci začal jedenkrát týdně otevírat pro veřejnost. Roku 1912 na žádost svého přítele císaře Viléma II. (císař byl dokonce kmotrem jeho syna) znovu vstoupil do diplomatických služeb a jako německý vyslanec působil v Londýně. Během dvou let se on i jeho manželka stali středem londýnské high society s blízkým vztahem ke královskému dvoru. Oxfordská universita mu dokonce roku 1913 udělila čestný doktorát. V Londýně také začal jako zapřisáhlý pacifista aktivně vystupovat proti množícím se úvahám o možnosti válečného konfliktu a důrazně přesvědčoval německého císaře o nutnosti mírového urovnávání stávajících problémů. Po vypuknutí 1. světové války se s ním, vlastně už s představitelem nepřátelského státu, londýnský dvůr rozloučil s okázalou pompou. Naopak v Berlíně jej přivítali velmi chladně. Za jeho názory jej císařský dvůr i další politici ostře kritizovali a nakonec jej v roce 1917 vyloučili z panské sněmovny. Byl to důsledek jeho ostře antimilitaristických spisů „Wahn oder Wille?“ a „Meine Londoner Mission 1912-1914.“ Po válce a vzniku ČSR žil Karl Max v ústraní v Chuchelné, přesto, že optoval pro Německo. V roce 1927 vydal dvousvazkové paměti s názvem „Auf dem Wege zum Abgrund“ (Na cestě do propasti). Rok poté zemřel na zámku v Chuchelné, ve věku nedožitých 68 let. Jeho pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí, včetně diplomatů a šlechty.