Liechtenstein Franz

Franz byl druhým ze synů Aloise Liechtensteina a zároveň nejmladším z celkem jedenácti dětí. Byl následníkem svého bratra Johannese, který se nikdy neoženil. Na trůn se dostal až roku 1929 ve věku 76 let. Franz vystudoval práva ve Vídni a v Praze. Finančně zajištěn, nebyl nucen k žádné kariéře, věnoval se tedy společenskému životu a začal se zajímat o umění. Už v polovině 80. let 19. století delegoval na něj jeho introvertní starší bratr část svých reprezentačních povinností, což obnášelo například diplomatický pobyt v Petrohradě roku 1887 nebo cestu k papeži do Říma roku 1888. Roku 1894 byl Franz Liechtenstein znovu vyslán do Ruska, tentokrát jako oficiální velvyslanec. Díky svému působení se zasloužil o zlepšení politických vztahů mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem. Diplomatickou misi v Petrohradě ukončil roku 1899 a nadále se věnoval zejména svým soukromým aktivitám – finančně podporoval Archiv pro novodobé dějiny Rakouska nebo studia o východní Evropě na vídeňské univerzitě. Za první světové války působil jako ošetřovatel v lazaretech maltézského řádu. Roku 1917 získal Řád Zlatého rouna. Franz se zamiloval do ženy nerovného původu, která nejen že nebyla šlechtičnou (její otec byl povýšen do šlechtického stavu roku 1878), ale pocházela z židovské rodiny. Mohl se s ní oženit až po bratrově smrti. Manželé již neměli žádné děti a následovnictví tak mělo přejít na potomky Franzovy sestry Henrietty, provdané za Alfreda Liechtensteina, konkrétně na jejího vnuka, Franze Josefa. Franz se spolu s manželkou Elsou věnoval zejména charitativní činnosti a podpoře umění a vědy. Byl velkým odpůrcem nacismu a situaci ve 30. letech sledoval s velkým neklidem. Kvůli svému zhoršujícímu se zdravotnímu stavu na počátku roku 1938 jmenoval Franze Josefa princem – regentem, ale již několik měsíců poté zemřel ve věku 84 let na zámku ve Valticích. Byl posledním vládnoucím knížetem, který trvale sídlil mimo Lichtenštejnsko.