Schönburg-Hartenstein Johannes

Narozdíl od staršího bratra Aloise, Johannes navázal na dráhu svého otce i děda. V letech 1882-6 absolvoval vídeňskou právnickou fakultu. Diplomatickou kariéru zahájil roku 1888 jako ataché v Londýně, poté na vyslanectví v Konstantinopoli, od roku 1898 působil jako legační rada rakousko-uherského vyslanectví v Bukurešti. V letech 1904-1906 zastával úřad vyslance ve Velké Británii, potom až do roku 1911 byl vyslancem v Rumunském království, kde se zasloužil o sjednání hospodářské smlouvy mezi Rumunskem a Rakousko- Uherskem. V roce 1912 byl jmenován císařským vyslancem ve Vatikánu. Po vstupu Itálie do války musel přesídlit do Švýcarska, kde soustřeďoval informace svých zahraničních zpravodajů pro rakousko-uherské ministerstvo zahraničí. Po zániku podunajské monarchie byl tento zasloužilý vyslanec pensionován, avšak zůstal nadále věrný monarchii. Johannes Schönburg-Hartenstein byl také autorem řady zahraničně-politických úvah, jeho zájem se soustředil zejména na Balkán, Německo a Itálii. Po roce 1918 žil v ústraní, střídavě v Čechách a v Rakousku. Poté, co roku 1935 získal rakouské státní občanství, přesídlil do Vídně natrvalo. Za své dědice ustanovil v závěti, manželku Sofii a všechny tři syny Karla, Louise a Petera.