bourbonsko-parmská Zita

Zita byla pátým dítětem parmského vévody Roberta (1848-1907) z jeho druhého manželství s portugalskou infantkou Marií Antonií (1862-1959) a celkově sedmnáctým potomkem z vévodových čtyřiadvaceti dětí. Zitin otec ztratil trůn po sjednocení Itálie roku 1859, kdy byl sám ještě dítě. Z Parmy byl později vyhoštěn piemontskou armádou a společně se svou druhou ženou našli nový domov ve Schwarzau v Rakousku. Rodinná výchova Zitě vštípila odpovědnost a křesťanskou péči o slabé a nemocné, neboť část jejích nevlastních starších sourozenců byla těžce tělesně nebo duševně postižena. Později Zita navštěvovala internátní klášterní školy v Bavorsku a v Anglii. Roku 1909 se setkala s arcivévodou Karlem, který ji o dva roky později požádal o ruku. Mladý pár žil po svatbě tam, kde Karel působil ve vojenských posádkách - v Brandýse nad Labem a později v haličské Kolomyji. Vzhledem k morganatickému sňatku arcivévody Františka Ferdinanda byl Karel následníkem trůnu, ale tato realita na něj plně dolehla až po Sarajevu a strýcově smrti. První světová válka byla pro Zitu osobně velmi těžká, neboť někteří z jejích bratrů bojovali na rakouské straně a jiní na straně opačné. Navíc její rodná Itálie v roce 1915 vstoupila do války proti Rakousku. Po smrti císaře Františka Josefa se Karel se Zitou nechali korunovat v Budapešti na uherského krále a královnu. Zita svého manžela ve všem podporovala, dokonce se účastnila i některých audiencí nebo vojenských porad. Roku 1918 důrazně protestovala proti Karlově abdikaci. V březnu roku 1919 odešla rodina do exilu. Nejprve pobývali ve Švýcarsku, ale po dvou Karlových pokusech o získání uherské koruny museli odjet na Madeiru. V nevyhovujících podmínkách tu roku 1922 Karel podlehl zápalu plic. Dva měsíce po jeho smrti porodila Zita své osmé dítě, dceru Alžbětu. Poté se s dětmi přestěhovala do Španělska a roku 1929 do Belgie. Dokázala se vyrovnat s finančními problémy, vzorně vychovala všechny děti a umožnila jim dosáhnout maximálního vzdělání i důstojného společenského postavení. Od smrti svého manžela nosila až do konce svého života pouze černé šaty. Po vypuknutí druhé světové války uprchla Zita s dětmi do Portugalska a později do USA. Do Evropy se trvale vrátila až roku 1953. Usadila se v Lucembursku u bratra Felixe, ale už roku 1962 přesídlila do Švýcarska, kde žily některé z jejích dětí. V 80. letech mohla několikrát navštívit Rakousko. Zemřela roku 1989 ve věku 95 let. Díky své dlouhověkosti se dožila narození 53 vnoučat a 59 pravnoučat.