Habsburg-Lothringen Otto

Otto vyrůstal jako následník trůnu a i po odchodu do exilu byl vychováván podle rakouských osnov a učil se jazyky všech národností, které patřily do bývalé monarchie. Roku 1929 rodina přesídlila do Belgie, aby zde mohl Otto studovat státní a sociální vědy. Absolvoval roku 1935. Již roku 1930 dosáhl Otto zletilosti a tím pádem se stal i hlavou domu Habsburků a také hlavou Řádu Zlatého rouna. Po roce 1930 existovaly v Rakousku silné snahy (zejména z řad konzervativců a royalistů, mezi nimiž byli mj. Engelbert Dollfuss a Kurt Schuschnigg) o dosazení Otty Habsburského na trůn obnovené konstituční monarchie. Těmto plánům učinil rázný konec anšlus Rakouska. Na Ottu byl vydán zatykač a členové legitimistického hnutí byli pozatýkáni. Po krátkém pobytu v Belgii, Paříži a Španělsku uprchl Otto do USA, kde konal rozsáhlou politickou a přednáškovou činnost ve snaze o obnovu poválečné nezávislosti Rakouska a o vytvoření tzv. Podunajské federace, která by bránila rozpínavosti Sovětského svazu. Po skončení války pobýval několik týdnů v Innsbrucku, ale znovuobnovené Rakousko jej vykázalo ze země a zakázalo mu další vstup. Poté se Otto nadále věnoval hlavně přednáškové a literární činnosti. Roku 1961 podepsal dokument, jímž se vzdal nároku na trůn, přesto však směl do Rakouska vstoupit až roku 1966. Roku 1978 získal německé občanství a rok poté byl zvolen za bavorskou stranu CSU poslancem Evropského parlamentu, kde působil až do roku 1999. Roku 1951 se v Nancy oženil s Reginou Sachsen-Meiningen, s níž měl sedm dětí (Andrea, Monika, Michaela, Gabriela, Walburga, Karl a Georg). Roku 2001 oslavili zlatou svatbu. Pro své stáří se roku 2007 vzdal práv hlavy rodu a roku 2011 zemřel v bavorském Pöckingu, rok po své manželce. Pohřben byl do kapucínské krypty ve Vídni.