bavorská Elisabeth

Alžběta se narodila v Mnichově vévodkyni Ludovice (1808-92), nejmladší dceři bavorského krále Maxmiliána I., a jejímu manželovi, bavorskému vévodovi Maxmiliánu Josefovi (1808-88), který pocházel z vedlejší větve rodu Wittelsbachů. Alžběta prožila šťastné a bezstarostné dětství. V šestnácti letech se provdala za rakouského císaře Františka Josefa I., který byl jejím bratrancem, neboť císařova matka Sofie byla starší sestrou Alžbětiny matky Ludoviky. Zpočátku bylo manželství šťastné a rychle po sobě se narodily první tři děti. Svobodomyslná Alžběta ale špatně snášela život u dvora, kde se bez pozornosti neustále pracujícího manžela cítila velmi osamělá. Dvorní lékař ji poslal na ozdravný pobyt na jih a od té doby Alžběta trávila čím dál víc času na cestách a dvorské reprezentační povinnosti ve Vídni plnila jen výjimečně. V 60. letech navázala úzké kontakty s uherskou šlechtou a poprvé a naposledy se vmísila do politiky, když se angažovala ve prospěch rakousko-uherského vyrovnání. Údajně díky tomu se narodilo i poslední dítě císařského páru, Marie Valerie, jediné dítě, o které se císařovna sama starala a kterému věnovala svou lásku. Od té doby, pokud necestovala, trávila císařovna vždy nejvíce času v Uhrách. Alžběta si velmi potrpěla na svou krásu, pověstné jsou její tvrdé diety, pravidelná cvičení či několikahodinové vycházky v ostrém tempu. Pečlivě se starala o své vlasy, aby posílila dojem štíhlosti, nechávala se do některých šatů zašívat. Jeden čas se plně věnovala jezdeckému sportu, později zase řečtině. Čím víc stárla, tím méně se ukazovala na veřejnosti. Aby se císař necítil tak osamělý, zprostředkovala mu setkání s herečkou Kateřinou Schrattovou a až do smrti nad ní a nad jejich styky držela ochrannou ruku. Velkou ránu pro ni znamenala smrt syna Rudolfa (roku 1889) a svatba dcery Marie Valerie (roku 1890), která se tím definitivně vymanila z matčina vlivu. Od té doby se Alžběta oblékala výhradně do černé barvy, neustále cestovala a úmyslně se nikde nezdržela delší dobu. Smrt z atentátníkovy ruky v Ženevě roku 1898 byla pro stárnoucí nespokojenou ženu nejspíše vysvobozením.