Lichnowsky Eduard

Eduard vystudoval filosofii na universitách v Göttingen a v Lipsku, překládal, psal hry a proslavil se jako autor dějin habsburského domu, které v osmi svazcích dovedl do konce 15. století. Také proslul jako sběratel, zabýval se archeologií, architekturou i hudbou. Rodových panství se ujal roku 1814, po smrti svého otce Karla Aloise Lichnowského. Od roku 1773 držel hlavní představitel rodu pruský knížecí titul a Eduard roku 1824 získal knížecí titul i v Rakousku, k čemuž byl rok po jeho smrti přidán i hraběcí titul vymřelých Werdenbergů. Za jeho vlády došlo k významným změnám v hospodářské a ekonomické správě panství: kníže angažoval osvědčené odborníky, kteří vytvořili nový lesní hospodářský plán, díky němuž se podařilo docílit dobrého hospodářského výsledku a lesní hospodaření se tak stalo významnou součástí knížecího velkostatku, přinášející výborné výsledky i po stránce ekonomické. Ve dvacátých letech 19. století na svých statcích zaváděl vědecky řízený chov ovcí. Plemenné ovce Lichnowských putovaly nejenom do sousedních zemí, ale i do vzdáleného australského Nového Jižního Walesu, kde se staly základem tamějšího světově proslulého chovu. Ovčí chov Lichnovských dosáhl takové proslulosti, že byl označován za jeden z nejlepších v celé Evropě. Navzdory tomuto ekonomickému úspěchu s chovem ovcí se Eduardovi ke konci jeho života ekonomicky příliš nedařilo. Svoje statky přivedl téměř k úpadku (roku 1838 mu hrozila dražba, kvůli nedostatku hotovosti). Panství zachránil tím, že je převedl na manželku, která se energicky pustila do záchrany majetku ve jménu svého nejstaršího syna a dědice. Po Eduardově smrti oba také přikročili k přestavbě zámku, týkající se zejména změny již „zastaralé“ empírové podoby. Eduard měl čtyři syny, z nichž dva (Robert a Othmar) spojili svou kariéru s Vídní, zatímco dva starší (Felix a Karl) se orientovali na Berlín. Eduard zemřel v Mnichově ve věku 55 let.