Nejčastější chyby v mapách jsou posány v rámci jednotlivých oddílů Kartografických zásad. Nicméně existuje řada dalších kartografických chyb. Popis těch zásadních následuje níže.

V mapách, kde používáme výškopis (ať už formou vrstevnic, barevné hyspometrie či stínováním terénu) je nutné dodržet fyzikální podmínku, že v přírodě teče voda z kopce, tj. směrem největšího spádu. Linie vodních toků tak nemohou křížit vrstevnici dané výšky více jak jednou. Vodní plochy vrstevnice nekříží, protože břehová čára odpovídá vrstevnici o obecné výšce.

Při sestavování mapového obsahu z různých datových zdrojů, či při použití podrobnějších dat pro menší měřítka, často dochází k nežádoucímu překryvu liniových značek vedoucích vedle sebe. Typickým příkladem jsou úzká údolí, kde vede podél vodního toku silnice a/nebo železnice. Tuto chybu je nutné opravit většinou ručně – odsunutím linie silnice či železnice od vodního toku. Tímto krokem provádíme určitou formu generalizace mapy. Důležité je zachovat vzájemnou polohu linií – např. vést silnici po pravé straně vodního toku, pokud i ve skutečnosti vede silnice vpravo od vodního toku. Přednostně upravujeme průběh silnice, pak železnice, ve vyjímečných případech vodního toku, kdy si dáváme navíc pozor na splnění podmínky „voda teče z kopce“.

Jak už bylo naznačeno, tento problém se týká hlavně obecně-zeměpisných map a map malých měřítek. V topografických a turistických mapách je vetšinou vždy dost prostoru a není tedy nutné odsouvat liniové značky od jejich skutečné polohy.

Pokud vede hranice vodstvem znázorňuje se odlišně od hranice vedoucí souší. Konkrétní způsob závisí na tom, co představují okolní plochy. U politických map se pro hranice nejčastěji používá pouze tenká, tmavá linie s různou strukturou. Například u státních hranic je zvykem používat čerchovanou linii. Není většinou nutné používat lemovky. Dostatečný kontrast mezi areály (státy) zajišťují odlišné barvy sousedících ploch. Všimněme si také, že tam, kde hranici tvoří řeky, je značka hranice zcela vynechána. Zbytečně by totiž duplikovala linii hraničního vodního toku. Pro znázornění rozhraní vedoucí vodní plochou se pak užívá stejné značky jako u rozhraní na souši.

V obecně zeměpisných mapách je důležitým kartografickým prvkem znázornění terénního reliéfu. Ten mnohdy ilustruje barevná hypsometrie, často doplněná o stínování, které navozuje plastičnost mapy. V takovémto podkladě musí být hranice více zřetelné a nestačí tak pouze obyčejná linie. Značka se proto doplňuje o lemovku, což je opět liniová značka, tentokrát ale silnější a světlejšího odstínu, nebo se strukturou šrafu. Kombinace hlavní linie a lemovky se pak používá pro souš. U vodních toků se, podobně jako u politických map, vynechává duplicitní hlavní linie a použije se pouze lemovka, která je vykreslena pod hraniční řekou. Lemovku nelze pominout, protože okolní plochy nepředstavují administrativní areály ale výškové stupně. Pakliže hranice probíhá vodní plochou vynechává se naopak lemovka. Vodní plochy nenesou na sobě většinou žádné další jevy a jsou znázorňovány spojitými modrými odstíny. Tenké linie hranic jsou tedy na nich dostatečně zřetelné.

Za kartografickou neobratnost lze považovat vedení hranice (čerchované linie) v ose vodního toku. Vhodnější je použít způsoby uvedené výše, nebo linii hranice od vodního toku odsunout. Nicméně chybou je už situace, kdy vedeme hranici těsně kolem vodního toku, respektive tok hranicí křížíme, když se tato skutečnost nezakládá na realitě. Popsaný případ nastává často při tvorbě mapy na základě různých datových podkladů či při nevhodně provedené automatické generalizaci.

U map středních a velkých měřítek je chybou zanedbávat výškovou úroveň různých typů komunikací. Nejčastěji se to týká křížení železnic se silnicemi, kdy může železnice přemosťovat silnici a naopak silnice železnici. Také u dálnic a rychlostních komunikací se vyskytují mimoúrovňová křížení. Při návrhu značkového klíče je proto potřeba brát tyto skutečnosti v úvahu.

Železnice, na rozdíl od silnic na sebe nenavazují nikdy pod pravým úhlem (mohou se ale mimoúrovňově křížit). Často se ale po automatické generalizaci může stát, že se linie železnic napojují v T křižovatce. Tuto nepřesnost je třeba též opravit.